o plemeni

Švýcarský honič - Švycký honič (ostatní Bernský, Jurský, Lucernský)

20 - 25kg

Země původu: Švýcarsko

Zařazení: honiči (FCI skupina VI, střední honiči)

Velikost: kohoutková výška psa 49 - 59cm, feny 47 - 57cm bez tolerance 

Zvláštní nároky: mimořádně silný lovecký pud - problematické pouštění na volno, velmi zvučný hlas

Zbarvení: bílý s plavě oranžovými plotnami nebo sedlem; někdy s jednotně oranžovým stříkáním; celý oranžový plášť je přípustný

Srst: krátká, hladká, přiléhavá, velmi jemná na hlavě a uších

Péče o srst: minimální - (převážně samočistící s rychlou hojivostí případných oděrek)

Pro koho se hodí: pro myslivce a aktivní rodiny, ideálně k rodinnému domu nebo možností pobytu v přírodě

Pro koho se nehodí: jako hlídač, obránce, na služební výcvik

Početnos: nejrozšířenější u nás je honič bernský, ale i on patří k vzácnějším plemenům, ostatní jsou raritní

Charakter: Švýcarští honiči jsou silní, vytrvalí a temperamentní psi s velkou loveckou náruživostí. Patří mezi tzv. vlohové psy, kteří od přírody vědí, co mají dělat, jen je třeba jim naznačit, jak na to. Bývají poslušní a velmi vázaní na svého pána. Doma to jsou klidní, nevtíraví a čistotní společníci, kteří se rychle přizpůsobí chodu domácnosti. Tradiční způsob lovu u těchto honičů sestával z volného vyhledávání stop srstnaté zvěře v noci a jejího sledování až na místo, kde se uložila ke spánku. Dokázali ji však také vypíchnout a zahnat do blízkosti lovce. Tito honiči vynikají hlasitostí na stopě, jejich hlas je daleko slyšitelný a podle tónu hlášení je možné poznat, co se v honitbě odehrává. Mají mimořádně jemný nos a skvěle drží stopu. Původně byli využívání především k lovu zajíců, dnes loví velkou i malou zvěř, lišky, srnce i jeleny, využíváni jsou v poslední době s úspěchem i na černou zvěř. Oproti teriérům mají tito psi velkou výhodu, že zvěř zastaví, ale už nenapadají, a méně jim tedy hrozí nebezpečí vážného zranění. Jejich hlas býval na honech velmi oceňovaný, při držení ve městech nebo v hustě osídlených oblastech ale může majiteli snadno přivodit problémy. Pokud nejsou perfektně vycvičení (a docílit toho je opravdu náročné), musíte je v přírodě vodit na vodítku. Mají však i mnoho předpokladů k tomu, aby byli dobrými rodinnými psy. Jsou milí, něžní a přátelští k lidem (proto nebývají dobrými hlídači), velmi trpěliví k dětem. Milují společnost, nejsou agresivní, neperou se. Doma se chovají většinou klidně a způsobně, rychle se přizpůsobují chodu domácnosti. Citlivě reagují na lidské slovo i na atmosféru v domě. Na svém pánovi visí, k cizím se často chovají spíše plaše.